logotype
image1 image2 image3
Zborov 1917

Bitva u Zborova dnes již není tím obrovským svátkem, dnem armády, kterým byla za dob tzv. 1.republiky. Její výročí se již neslaví s takovou pompézností jako kdysi. Byla překryta pozdějšími bouřlivými událostmi. Přesto má nesporně, i ve světle nového nazírání na dějiny místo mezi významnými daty české historie. Proč byla tato událost kdysi vnímána jako tak významná? A proč by jsme si jí měli připomínat i my? Zkusíme Vám na tyto otázky odpovědět.

Č.-s.jednotky v ruské armádě a ruská ofenzíva v roce 1917

Na přelomu let 1916 a 1917 stály v řadách ruské císařské armády jednotky složené z Čechů a Slováků, z nichž někteří již od roku 1914 bojovali za rozbití Rakouska-Uherska a českou (česko-slovenskou) státní samostatnost. Není zde prostor pro širší vysvětlování, proč tomu tak bylo. Řekněme si jen, že přes veškerý rozkvět, který množství lidí z obou národů zažívalo v posledních letech před Velkou válkou, přes nesporně zaručená práva jednotlivců, na celostátní a celonárodní úrovni nedocházelo – zejména vůči českému národu – k uznání jeho sílícího ekonomického a politického potencionálu. Český národ si chtěl o svých věcech pokud možno rozhodovat sám. Český národ již nechtěl být národem druhé kategorie, někde za Němci.

Situace se samozřejmě vůbec nedá srovnávat např. z dobou za II. světové války, ale problémy byly vnímány velice palčivě. Po roce 1866, kdy v prusko-rakouské válce naposledy stáli Češi skutečně nadšeně za svým císařem, přišla studená sprcha v podobě rakousko-uherského vyrovnání, který vyzvedával k moci Maďary - ten maďarský národ, který ve zmíněné válce roku 1866 rozhodně nepatřil k nejvěrnějším vůči císaři a říši. Následovaly nenaplněné sliby Františka Josefa I. o korunovaci na českého krále a další, a další události. To vše způsobilo u většiny Čechů situaci věrnosti ze setrvačnosti, plnění úkolů z úřední povinnosti, ale rozhodně ne z lásky. Přes nadšené opěvování Rakouska-Uherska, které dnes, po všech strastech 20. století, slyšíme, nejrůznější národnostní třenice, aférky, rvačky byly na denním pořádku. Byly jistě vlivné osobnosti, které chtěly napjatou situaci nějak smysluplně řešit, ale byly také lidé z německého prostředí, kteří by český národ nejraději nějak zgermanizovali anebo úplně vymazali.

Situace Slováků odpovídala jejich ekonomické a politické slabosti a vztahy s Maďary byly velmi napjaté.

Tyto důvody vedli nejrůznější jedince, v drtivé většině z důvodů čistě idealistických k tomu, že „zradili císaře pána“ a blaho vlasti, tedy Zemí koruny české, nadřadili Rakousku-Uhersku. Hlásili se k tomu, že když české země do svazku s Habsburky ve středověku svobodně přišli, mají právo i svobodně odejít.

Takoví lidé na přelomu let 1916 a 1917 tvořili 1.2. česko-slovenský střelecký pluk, spojené do Česko-slovenské střelecké brigády. Zároveň se v rámci brigády vytvářel i 3. česko-slovenský střelecký pluk, zatím neoficiálně nazývaný Jana Žižky. V uvedené době ovšem zmíněné jednotky existovali jen formálně. Byly totiž rozděleny po rotách, četách nebo ještě menších jednotkách u různých divizí a pluků ruské armády a pracovaly jako oči a uši těchto svazků, jako průzkumníci. Služba to byla jistě náročná, přinášela jak ztráty na životech, tak i četná ocenění a vyznamenání ze strany ruského velení. Pořád se ale nezúčastnila boje nějaká větší č.-s.jednotka jako celek. Jmenované pluky nebyly dotvořené podle tabulkových stavů obvyklých v ruské armádě, neměli všechny předepsané oddíly a součásti, protože toho pro jejich práci nebylo zapotřebí. Pomalu se ale podřízené složky tvořili, s vybudováním celé české armády se počítalo v ruském velení minimálně od roku 1916. Jednání mezi ruským velením, ministerstvy a českou politickou reprezentací neustále probíhala. Pro zborovskou bitvu je snad zajímavé, že někteří Češi byli vysláni do ruských kurzů granátnické (úderné) taktiky.

Na konci roku 1916 nevypadala situace pro centrální mocnosti (Německo, Rakousko-Uhersko a jejich spojence) vůbec růžově. Byli tísněné námořní blokádou, s velkými problémy při zajišťování potravin pro miliony mužů v poli i pro civilní obyvatelstvo, zabředlé ve ztuhlé zákopové válce. Dosáhli sice úspěchů při bojích v Rumunsku, ale celkově museli napínat veškeré své síly, aby mohli pokračovat ve válce. A mělo být ještě hůře. Na konci prosince 1916, na základě předchozích dohod se spojenci (Francií, Velkou Británií a dalšími), ještě za předsednictví cara Nikolaje II., byly v ruském velení konány porady a zahájeny přípravy mohutné ofenzívy, která měla rozhodující měrou přispět k vyřešení války. Ofenzíva měla probíhat jak na západním, tak na východním bojišti. Zvýšené úsilí ruské výroby a dodávky spojenců začali naplňovat sklady množstvím materiálu, výzbroje, munice atd., potřebnému k takovému útoku.

Ve své svízelné situaci se německé velení rozhodlo ke kroku, kterým ovlivnilo dějiny na dlouhá desetiletí dopředu. Dovolilo několika vůdcům radikálně levicové ruské politické strany bolševiků, v čele s V.I.Leninem, odjet ze švýcarského exilu přes neutrální státy do Ruska. Vybavili je financemi a předpokládali, že tito extrémisté svou propagandou způsobí v Rusku chaos.

Současně se někteří ruští politici a představitelé rozhodli, že bez cara se Rusku povede lépe a uprostřed války, v březnu 1917, se postavili do čela revoluce.

Revoluce v Rusku radikálně změnila celý stát i podmínky pro předpokládaný boj. Jedním z prvních kroků nových vládců byla šílená „demokratizace“ armády. Zlopověstný rozkaz č.1, ve kterém se mimo jiné přímo říkalo, že mimo službu nemusí vojáci poslouchat nadřízené, že se mohou jako tzv. „svobodní občané“ zúčastňovat mítingů politických demagogů, by zlomil vaz i jiným armádám. Konec konců, ve Francii také došlo v roce 1917 ke vzpourám ve vojsku. Uvedené kroky postupně způsobovali úpadek kdysi slavné armády i fungování státu.

Kroky vedoucí k vytvoření silné české armády byly brzo ovlivněny ovzduším nových pořádků. Po předchozích dohodách byla v květnu 1917 utvořena Komise pro formování česko-slovenských vojenských jednotek, která vzápětí přistoupila k vytváření základů pluků II. č.-s.divize. Velice brzo se ovšem někteří pohlaváři nového režimu vyjádřili v tom smyslu, že české nacionální jednotky jsou vlastně pozůstatkem „ošklivého“ carského režimu, že se jedná o nacionalistické snahy, které boří internacionální snahy dělnictva o světovou revoluci. Toto hlásali ruští „demokraté“ - Leninovi bolševici říkali ještě horší věci. Budování nových č.-s.jednotek začalo váznout, hrozilo i rozpuštění dosud existujících.

Nová ruská vláda přece jenom chtěla dostát závazkům, které Rusko dalo spojencům a přestože se zasloužila o nebývalý úpadek armády, rozhodla se i se zpožděním ofenzívu na východní frontě uskutečnit. Jen neprávem dostala později tato ofenzíva pojmenování „Kerenského“, po jednom z ministrů vlády. Vlna řečníků se snažila apelovat na „svobodné občany“, aby bojovali za vlast. Mezi velkým počtem jednotek v rozkladu, s různým stupněm bolševické nákazy, se objevují nejrůznější dobrovolnické jednotky, revoluční úderné prapory, pozdější Kornilovský úderný pluk (i v něm sloužili Češi) a další. Dobrovolně pro boj přihlásili čeští zástupci i celou Č.-s.brigádu.

Co předcházelo bezprostředně bitvě u Zborova

V červnových dnech roku 1917 se tedy poprvé od roku 1914 slévaly proudy českých vojáků na jih od města Zborova, aby jako ucelené pluky bojovali za českou věc. Brigádu, jak již bylo řečeno, představovaly 3 pluky. 1.pluk měl 3 prapory a 1600 mužů, z 2.pluku se boje zúčastnil jen I. a III.prapor, celkem 800 mužů. II.prapor uvedeného pluku, složený nikoliv z bývalých českých zajatců-vojáků rakousko-uherské armády, ale z ruských Čechů, byl více náchylný podléhat ruskému prostředí a pod vlivem bolševické propagandy odmítl útočit. 3.pluk byl neúplný, měl postavené jen 2 prapory, které dohromady měli 870 mužů. S dalšími oddíly měla brigáda 3530 mužů, byla tedy značně slabá. Jak již bylo řečeno, pluky brigády neměly vybudovány všechny předepsané oddíly, nicméně nějaké jednotky kulometné, ženijní, spojovací atd. přece jenom existovaly.

Právě proto, že situace před bitvou i bitva samotná byla již mnohokráte důkladně vysvětlena v jiných publikacích, nebudeme se zde pouštět do hlubších rozborů. V noci z 21. na 22.června 1917 brigáda zaujala svůj úsek fronty, který byl široký asi 6 km. Šířka úseku byla velká, vzhledem k početním stavům brigády. Je nutné uvést, že pluky brigády nebyly do pozic dány v číselném pořádku, ale prapory a roty pluků byly promíchány navzájem. Část brigády byla těsně za první linií v záloze, stejně jako vojáci ruské 82. pěší divize a jejího úderného praporu. Dále v záloze stáli další ruské jednotky a přímo za brigádou relativně slabé ruské dělostřelectvo. Důstojníci brigády dostali za úkol velet různým úsekům fronty, neveleli tedy všichni svým plukům nebo praporům, ale spíše jakýmsi „úkolovým uskupením“ sil, před bitvou vytvořeným. Na sever od brigády byla 4. finská střelecká divize, na jih od brigády pak 6. finská střelecká divize (divize i její pluky byly „finské“ podle místa posádek, mužstvo bylo ruské – obyvatelstvo Velkoknížectví finského nemuselo narukovat do armády).

Nejblizsi bod v zakopech

Nejbližší bod k nepříteli v zákopech 2. pluku

Po příchodu na pozice zjistili vojáci brigády, že jednotky, které byly v zákopech před nimi, byly značně zbolševizované. Paktovaly se z nepřítelem, zákopy zanechaly polorozpadlé. Aby nemusely bojovat, zásoby a munici zakopávaly do země a znehodnocovaly. Vynikal v tom 13.finský střelecký pluk, kde působil bolševik prap.Krylenko (později krátkodobě poslední nejvyšší velitel ruské armády – před tím, než jí pomohl rozpustit).Vojáci naší brigády se ihned pustili do oprav zákopů a rovněž podnikli několik průzkumů směrem k nepřátelským postavením. Přitom bylo potvrzeno, že proti brigádě jsou většinou umístěny rakousko-uherské pluky s převahou českého mužstva.

Na severu stál proti brigádě částečně c. a k.pěší pluk č.86 (mužstvo z Uher), jižněji od něj pak rakousko-uherská 19.pěší divize, tedy c.a k.pěší pluk č.35 (mírové sídlo velitelství Plzeň), jižněji c. a k.pěší pluk č.75 (Jindřichův Hradec). Ve dvou posledně zmíněných plucích byli kromě Čechů přirozeně i Němci. Taktéž rakousko-uherské velení se o přítomnosti č.-s.dobrovolníků dozvídalo na konci června 1917, od některých ruských zajatců.

Celkově německé a rakousko uherské velení o připravované ruské ofenzívě vědělo, připravovalo se na ní. V rámci internacionálního „bratření“ mezi vojáky rakousko-uherskými (německými) a ruskými, které probíhalo po březnové revoluci, byl proveden průzkum ruských pozic, ten byl prováděn rovněž letecky. Dělostřelectvo dostalo vyjímečně silné dotace střeliva. Zbudované zákopy byly různé u různých jednotek, ale celkově výtečné, od 2-3 obranných linií až ke 4 obraným liniím s použitím betonových krytů a výstuh. Německé a rakousko-uherské velení předpokládalo, že morálka ruských vojsk je nalomená, ale nechtělo celou situaci podcenit.

Protože Č.-s.brigáda se teprve nedávno ustanovila jako vyšší taktická jednotka, její vojáci neměli vzhledem k tomuto faktu všechnu výzbroj a výstroj, kterou by měla brigáda ruská, bylo rozhodnuto, že brigáda podnikne pouze demonstrativní útok na pozice nepřítele, bude vázat jeho síly a hlavní útok v uvedené oblasti podniknou ruské pluky.

První ztráty měla Č.-s.brigáda již při výše uvedených průzkumných akcích a také vlivem rakousko-uherské dělostřelby.

Sluší se předeslat, že hlavní bojové operace ofenzívy začali již před dnem bitvy u Zborova. Ruská dělostřelecká příprava začala na určených úsecích fronty 29.6.1917 v 05:00 hodin ráno. Je třeba říci, že celkově bylo ruské dělostřelectvo početně slabší oproti nepříteli, ale pro účel uvedené ofenzívy bylo na některých úsecích soustředěno tak, že dosáhlo částečné převahy. Palba byla vedena jižně od úseku Č.-s.brigády a trvala celý den až do nočních hodin. Ve 23:00 hodin byl ruskou pěchotou proveden první demonstrativní útok. Rakousko-uherské velení na základě leteckého průzkumu zjistilo soustřeďování ruských oddílů, přisunovalo vlastní zálohy blíže k frontě, ale dosud nebylo zcela jasné, kde Rusové přesně zaútočí svojí hlavní silou. Bylo rozhodnuto, že odpovědí má být protiútok proti Rusům.

Situace z 29.6.1917 se opakovala i 30.6.1917. Opět proběhla ruská dělostřelba, která tentokrát zasáhla i pozice rakousko-uherského c. a k.pěšího pluku č.86 na opevněném vrchu Mohyla. Mohyla stála přímo proti pravému úseku Č.-s.brigády. Ruská pěchota 30.6.1917 opět provedla několik útoků. Některé rakousko-uherské zákopy a obranné prostředky, poničené dělostřelbou, se již nepodařilo toho dne plně opravit.

1.7.1917 byl ruským velením určen jako datum zahájení skutečného útoku. V 04:00 hod ráno začala dělostřelecká příprava a v 08:45 hodin útočila ruská pěchota. Nepřítel byl ovšem o času zahájení útoku informován prostřednictvím jednoho zajatce. Boje 1.7.1917 probíhali především jižně od Č.-s.brigády. Do boje zde zasáhla mimo jiné i část c. a k.pěšího pluku č.75. 4.finská střelecká divize útočila i na vrch Mohyla severně od naší brigády.

1.7.1917 způsobila ruská vojska částečný průlom obrany nepřítele jižně od Č.-s.brigády a způsobila nepříteli citelné ztráty. V té době začalo docházet k jedné z událostí, která poté měla vliv na průběh bitvy u Zborova a sice, že německé posily nedocházely do pozic tak rychle, jak to situace na frontě vyžadovala.

Bitva u Zborova

Po bojích z předešlých dnů měla Č.-s.brigáda 2.7.1917 počkat na útok 6.finské střelecké divize na kótu 402 a zejména 4.finské střelecké divize na vrch Mohyla (kóta 394) a pak útokem krýt boky těchto divizí. Před bitvou 1.7.1917 byly vypracovány plány pro útok, ale v nestejné kvalitě u různých částí brigády. Podrobný plán je připisován zejména českým důstojníkům por.Čečkovi (vel.I.praporu 1.pluku; v bitvě vel.podúseku) a také por.Husákovi (vel.II.praporu 1.pluku; v bitvě vel.podúseku) v severním úseku brigády, proti Mohyle. Naproti tomu úloha některých ruských velitelů na úrovni pluků a praporů, na jižním úseku brigády, je legionářskou literaturou kritizována. Jedná se např. o pplk.Zembalevského (vel.2.pluku; v bitvě vel.jižní poloviny sil brigády). Situaci zde měli zachraňovat opět čeští nižší velitelé, jako např. škpt.Gajda (vel.I.praporu 2.pluku; v bitvě vel.podúseku). Naproti tomu plk.Mamontov (vel.3.pluku;v bitvě vel.severní poloviny sil brigády), plk.Trojanov (vel.brigády; v bitvě vel.brigády) nejsou kritizováni. Je spravedlivé říci, že bez „hlavy“, bez vedení není možná žádná větší vojenská akce. Poctivé zhodnocení příprav na útok, velení, a to zejména ruských velitelů pluků, brigády, divize a vyšších velitelství ještě nebylo provedeno. Totéž platí o zpracování bojů jiných ruských jednotek, zejména ruského úderného praporu 82.pěší divize. Ruské archívy, denníky jednotek atd. se ztratili ve víru pozdější revoluce.

První v útoku měli být podle připravených plánů granátníci nebo jejich náhrada. Zdá se, že nejseverněji bylo k útoku určeno 32  dobrovolníků z 1.č.-s.střeleckého pluku pod vedením svob.Sekaniny, který měl absolvovat rakousko-uherský údernický kurs a je dokázáno, že absolvoval ruský granátnický kurs. Jižněji měli zahájit útok improvizovaní „úderníci“, což měl být pěší průzkumný oddíl 2.č.-s.střeleckého pluku, tedy 16 mužů a důstojník, vyzbrojení na tuto práci. Na nejjižnějším úseku se pak jednalo o „granátníky 5. a 6.roty 3.č.-s.střeleckého pluku“, což mohli být jediní skuteční čeští granátníci (kromě Sekaniny), tedy vycvičení vojáci jedné ze 4 čet, v rámci každé uvedené roty. Jednalo se o oddíly zaváděné postupně v ruské armádě od roku 1916. Granátníci měli za úkol dobýt stanovené pozice, o zajatce se nestarat, „dočištění“ dobitých zákopů nechat na ostatní. V dalších vlnách za granátníky se pak měli valit další vojáci. Pro provedení stanoveného plánu připravili plukovní oddíly ženistů (sapérů) i různé spojovací zákopy a shromaždiště.

Výsledný děj bitvy popisovaný přímými účastníky působí jako částečné naplnění připravených plánů spojený s netrpělivostí dobrovolníků a s četnou improvizací, kdy výsledky byly nečekaně úspěšné. Do následného stručného textu se pokusíme zakomponovat úryvky vzpomínek našich vojáků, které nám nejspíše přiblíží atmosféru chvíle.

Bitva začala dělostřeleckou přípravou. Od 04:15 hodin útočili Rusové jižně od Č.-s.brigády, v 08:10 hodin zaútočili další ruské jednotky na jihu a v 08:45 hodin zaútočila severně od naší brigády 4.finská střelecká divize na Mohylu.

Okolo 08:00 hodin byl dán také pravému křídlu Č.-s.střelecké brigády pokyn: „Konečně přichází povel k útoku, vyplněný však o něco dříve bojovou nedočkavostí oddílů granátníků, kteří pak již strhli za sebou ostatní. Leželi jsme v úzkém okopu, v napjatém očekávání, přes nás létala sta nábojů do nepřátelských okopů, nad námi rvaly se šrapnely a vybuchovaly nepřátelské granáty, zasypávajíce nás zemí. Leželi jsem ohlušeni tím řevem a omámeni prachem a kouřem explodujících granátů a v očekávání jisté smrti. Nervy byly napjaty do krajnosti. Zdálo se nemožným touto strašlivou clonou, kterou nás nepřítel zavěsil, byť na krok proniknouti. Oněch 45 minut „podgotovky“ [dělostřelecké přípravy – pozn.aut.] zdálo se věčností…Konečně přišel příkaz velitele praporu: „Připravit se: Za pět minut vyrazíme!“ Ulehčilo se mi po těch slovech. Lepší smrt, než ono dlouhé mučivé očekávání. Vtom kdosi křiknul: „Kupředu!“ Vyřítili jsme se z okopův a šíleným během hnali jsme se, oslepeni prachem a dýmem a ohlušeni výbuchy praskajících nábojů, kupředu“.

Legionářský hrdina, pozdější plk.Švec vypráví: „Hoši vyběhli za mnou a těch 300 kroků, co nás dělilo od nepřítele, jsme přímo proletěli. Artilerie nepřátelská řádila už za námi, před nás bila naše. U samých drátů, asi 20 kroků před námi, rvaly se naše náboje, které zdvihali sloupy prachu. V tom prachu jsme proběhli otvorem v drátech…“.

Stručně se dá popsat, že jednotky brigády se postupně, od 08:00 do 10:00 hodin, zapojovaly od severu k jihu do útoku. Na severním úseku to bylo na základě rozkazů, jižněji pak spíše na základě osobní iniciativy českých velitelů. Nakonec se brigáda zapojila do útoku celá. Probíhal boj v rakousko-uherských zákopech. Bitevní relace 2.č.-s.střeleckého pluku z jižního úseku brigády: „První linie, ač nádherně opevněna, byla vzata poměrně s malými ztrátami. Při útoku na druhou linii, hlavně na pravém křídle, proti úseku III.praporu, protivník provedl několik protiútoků, avšak všechny protiútoky byly odraženy a odporující nepřítel rozbit nadobro. Při dalším nástupu setkalo se naše vojsko jen s hloučky rozbitých utíkajících částí protivníka, který ve třetí linii částečně se ještě bránil, většina nepřátel však se bez odporu vzdala. Pouze v zákopu s ve spojovací chodbě jdoucí ke třetí linii, jdoucí rovnoběžně s godovskou dolinou vedle lihovaru, setkala se třetí rota s odporem, avšak rychlým bodákovým útokem rozbila nepřítele a zbylé živé vzala do zajetí. Nějaký čas útočící naše části na třetí linii byly obstřelovány ruskou artilerií, kteráž nemohla pochopiti možnost tak rychlého postupu; raketami dáno jí znamení a střelba se přenesla na utíkajícího nepřítele. Po vzetí třetí linie byl dán rozkaz zastaviti se, obsaditi zákopy a vyslati kupředu silné hlídky. V 15 hodin naše rozvědka donesla zprávu, že na linii Godov – Travotluky jsou pouze slabé oddíly nepřátelské. Jíti vpřed bylo však nemožno, poněvadž nebylo naděje na pomoc z týlu, a spojení s 6.finskou divizí [na jihu – pozn.aut] bylo přerušeno.“ Plk.Švec: „Za další traversou shledal jsem se s odporem – pozoroval jsem, že jsem sám – hoši se všichni zdrželi při zabírání vzdavších se zajatců. Proti mně vystupuje asi 7 Rakušáků, s kadetem, který vydává jakési komando, po němž zdvihají se ruce mých nepřátel s bombami. Hleděl jsem předejíti tomu vrhem své bomby, kterou jsem rychlostí blesku vytáhl z kapsy a vzal dle pravidel do pravé ruky. Avšak strašně jsem byl překvapen, ba přímo ohromen tím, že se mi u mé francouzské bomby vyšroubovala kapsle, následkem čehož nebude bomba účinkovati. Ale přes to napřáhl jsem bombu a rychlým vzmachem ruky nazad udělal jsem pohyb, po němž ihned měla bomba vletěti mezi mé nepřátele, kteří vidouce, že jsem rozzuřen (musil jsem asi hrozně vypadati) a že spíše vrhnu bombu než oni, dali se na útěk, první kadet! Pustil jsem se za nimi a hnal je dále po linii, při čemž jsem užil opět vintovky [pušky – pozn.aut.]. Dvěma výstřely jsem zranil dva utíkající, jednoho do levé ruky, druhého do zad a oba jsem zajal, kadeta však už jsem nedostal! Nikdy nezapomenu onoho příběhu, který mohl mě býti osudným. Utíkající však házeli za sebe bomby, chráníce se tak před pronásledováním. Dvě z nich roztrhly se mě pod nohama, avšak silnou vrstvou písku na dně okopu se dusili a rvaly se bez účinku“.

Mezi 10:00 až 11:00 hodin některé jednotky severního úseku brigády obsazují již 3.linii rakousko-uherské obrany. Někde došlo k určitému uklidnění. Vojáci různých praporů a rot byli neuvěřitelně promícháni navzájem. Padlo množství č.-s.důstojníků. Plk.Švec: „Setkal jsem se s Hvězdou, jenž už měl plnou baklagu [polní láhev – pozn.aut.] vína a hned mě hostil. S Vaškem a Wuchterlem jsme asi hodinu odpočívali“.

Jednotky severního úseku Č.-s.brigády, ruská vojska 82.pěší divize a zejména její úderný prapor a 4.finská střelecká divize postupně obklíčila Mohylu. Na Mohyle se tvrdě bránily jednotky „maďarského“ c. a.k.pěšího pluku č.86. Ve 14:00 hodin byla Mohyla dobyta. V 18:00 hodin se postup českých a ruských vojáků víceméně zastavil. Bylo zajato množství vojáků a ukořistěno mnoho zbraní a materiálu.

Zborov

V zákopech u Zborova

Smutnou skutečností zůstává, že někteří padlí nepřátelé legionářů byli Češi z výše uvedených pluků rakousko-uherské armády č.35 a č.75. I legionáři si uvědomovali tragičnost celé situace. Plk.Švec: „Za třetí traversou už nás čekali. Viděl jsem, jak zugsführer vytáhl z bojnice vintovku a namířil jí přímo, jak jsem cítil, na mou hruď. Já však nedal se překvapiti, strhl svou vintovku k pravému boku a mechanicky spustil kohoutek. Vypuštěný náboj projel mému sokovi hlavu, a nešťastník se mi skácel k nohám, potřísniv svou krví můj šat. Ostatní nepřátele, jichž tam bylo asi 5, se ihned vzdali. Dozvěděl jsem se později, že mou obětí byl Čech, jednoročák od Plzně; našli později u něho české dopisy. Tragicky na mě působila tato zpráva později“.

Účast „českých“ pluků v bitvě u Zborova způsobila interpelace německých poslancův parlamentu s dotazy na chování těchto vojáků, bylo zahájeno vyšetřování, ale rakousko-uherští vojenští vyšetřovatelé nezjistili, že by se čeští vojáci rakousko-uherské armády nebránili, že by se hromadně vzdávali a že prohra u Zborova má mnohé jiné příčiny.

Před úsvitem 3.7.1917 byla Č.-s.brigáda vystřídána ruskými vojsky a dána do zálohy. Dostalo se jí mnohého uznání ze strany ruských velitelů, politiků, novinářů atd.. Sláva však netrvala dlouho. Ruská armáda již nebyla schopna ve svém stavu dalšího postupu.

Č.-s.brigáda byla ještě mezi 7. a 8.7.1917 zasazena na frontu a pak stažena. Jižněji od umístění brigády se v rámci již zmíněných Kornilovců zúčastnila česká rota bojů u Stanislavova a Kaluše od 6.7.1917, ale i tento útok se, přes nesporný úspěch, nerozvinul a vyvrcholil 13.7.1917. Ruská pasivita pak dovolila nepříteli zkoncentrovat síly a zahájit 19.7.1917 protiútok. Ruská fronta byla prolomena, obrana se zhroutila, tzv. tarnopolský ústup začal. Pluky Č.-s.střelecké brigády se v něm opět vyznamenaly, ale to je již jiná kapitola. Dne 24.7.1917 si rakousko-uherští vojáci fotografovali hroby padlých Čechů v místech zborovské bitvy.

Vliv Zborova na další osud čs.legií v Rusku a jeho význam v ČSR

Přestože v bojích milionových mas armád I. světové války je bitva u Zborova nevýznamnou epizodou, pro další vývoj čs.legií v Rusku měla nedozírný význam. Téměř okamžitě po bitvě padly všechny překážky pro budování dalších čs.jednotek a tak se otevřela cesta k Č.-s.armádnímu sboru. Záplava článků nejprve v ruských novinách a časopisech, poté i v zahraničním tisku, odhalila do té doby v Čechách jen tušený fakt, že za hranicemi monarchie je významné množství českých vojáků, jejichž cílem je samostatný stát. Tento fakt nešlo skrývat před českou veřejností doma. Tyto zprávy ovlivnili i uvažování ostatních představitelů spojeneckých zemí při rozhodování, zda povolit budování česko-slovenských jednotek. Postavený Č.-s.sbor se v polovině roku 1918 zapojil do boje proti bolševikům. Tím zamezil návratu části zajatců do Německa a Rakouska-Uherska a tak tyto státy oslabil. Zároveň donutil německé velení uvažovat o tom, že východní fronta může být obnovena a nutil je ponechávat na východě určitou vojenskou sílu. Ta nemohla být použita na západní frontě. Všechny tyto fakty vedly k vlně uznání Čechoslováků jako bojující síly a spojenců ze strany USA, Velké Británie, Francie atd. v roce 1918. Tak se zasloužil Zborov o obnovení české státní samostatnosti.

Vzhledem k uvedeným faktům nemůže být divu, že v letech 1920-1938 bylo výročí bitvy u Zborova dnem armády. Armáda totiž byla ta síla, která měla naší nezávislost uhájit. Není vinou vojáků, že se v roce 1938 nebojovalo.

Po 2. světové války přichází úpadek vlivu legionářů a na Zborov se pomalu začíná zapomínat. Naštěstí, komunismus u nás netrval navěky a již ho odvál čas.

Jaký je pak význam Zborova pro dnešek? V 90.letech 20.století vědci hovořili o konci dějin. Mír měl zavládnout na zemi. Takové utopické časy ovšem nenastaly. V dnešní době boje s terorismem se rádi vracíme k hodnotám našich předků. Jestliže se vrátíme k osvědčenému faktu, že národy existují a existovat budou, jako zvláštní druh lidského společenství, se svými stoletými tradicemi, jestliže přijmeme myšlenku, že národ může být prospěšný i pro jedince, že ho ukotvuje v jeho minulosti, dává mu základ pro budoucnost, jestliže chápeme vlastenectví jako oprávněnou (ne vymyšlenou) hrdost na odkaz předků, bez nenávisti k jiným národům, pak by každý z nás měl znát minulost svého národa včetně těch okamžiků, kdy se pro lepší příští muselo bojovat se zbraní v ruce.


Výběr z literatury

(některé z těchto knížek je možné ještě dnes s trochou štěstí koupit v antikvariátech)

Zborov Operace Československé brigády u Zborova a Tarnopole roku 1917,

Dr.František V.Šteidler, vydal Vědecký ústav vojenský, Praha, 1922 (četné mapy)

Památce pětiletého výročí bitvy u Zborova,

Kolektiv, vydal Památník odboje, Praha, 1922 (mimo jiné seznam padlých)

Bitva u Zborova,

Dr.Vladimír Klecanda, vydal Vojenský archív, Praha, 1927 (četné mapy, situace z rakousko-uherské strany)

Pamětní kniha 1.střeleckého pluku Jana Husi,

František Langer, vydal Památník odboje, Praha 1920 (situace v 1.pluku)

Kronika 2.československého pluku Jiřího z Poděbrad 1916-1920,

Kolektiv, vydal Památník odboje, Praha, 1926 (situace v 2.pluku)

Kronika 3.střeleckého pluku Jana Žižky z Trocnova 1916-1920,

Kolektiv, vydal Památník odboje, Praha, 1927 (situace ve 3.pluku)

Za svobodu, Obrázková kronika čs.revolučního hnutí na Rusi 1914-1920, II.díl,

Kolektiv, vydal Památník odboje, Praha, 1926 (všeobecný popis a asi 10 vzpomínek různých autorů)

Vzpomínáme 1917-1937,

Kolektiv býv.přísl.pluku, vydal Pěší pluk 3 Jana Žižky z Trocnova, Kroměříž, 1937 (různé vzpomínky)

Z modernějších uveďme

Zborov 1917, Malý encyklopedický slovník,

Jiří Fidler, vydalo nakl. Jota Military, Brno, 2003 (mimo jiného životopisy velitelů, včetně velitelů rot)

2.7.1917, Bitva u Zborova, Česká legenda,

Jan Galandauer, vydalo nakl. Havran, Praha, 2002 (zejména výklad významu Zborova a legionářů)


Autor: Bernard Panuš
Aktualizováno Neděle, 05 Únor 2012 18:13